Veronika Šrek Bromová v perspektivě performance, magie a rituálu

Autorka na sebe už od počátků své fotografické dráhy bere v tzv. selfperformancích identitu zástupců různých skupin, imaginárních postav nebo politizovaných archetypálních principů, nejčastěji jde však k podstatě ženství. V této typologické řadě je starší soubor Autobiograf (2003) snad tím nejrelevantnějším vůči autorčině současné performativní praxi. Pro autorku samozřejmá genderová mise se mísí s prvky provokativní exhibice přímo v prostoru rezidenčního domu a galerie v rakouské Kremži. Pózováním sugerujícím potřebu svobody se vymezila vůči kdysi všudypřítomné misogynii a soubor věnovala všem ženám ve středověku neprávem upáleným za čarodějnictví. Živé výstupy Veroniky Šrek Bromové v uplynulých pěti letech akcentovaly sdílení. S odzbrojující empatií své tělo propůjčuje genderovým manifestacím i kolektivním rituálům, ve kterých hraje roli promyšlená choreografie a kostým. Eklektická stylizace jdoucí od folkloru přes šamanství až po kouzelnictví koresponduje s jejími multikulturními inspiracemi. S jistou dávkou inkluzivnosti, političnosti a sobě vlastního altruismu poukazuje k potřebě univerzální jednoty v dnešním fragmentarizovaném světě. S vážností i humorem iniciuje publikum ke spolupráci. Při obřadech těží z tradičních oslav přírodních cyklů, zohledňuje solární systém a živly, s oblibou využívá rostlinné a zvířecí rekvizity. Svou symbolickou úlohu ale bere se střízlivým nadhledem: „Jsem umělkyně a nepovažuju se za skutečného mága, šamana nebo čarodějnici, ale k něčemu takovému se přibližuju skrze umění, jeho pravdivé prožívání a tvorbu, kde se napojuji na silové proudy a pracuji obrazově se symbolikou znaků a barev.“

Sukňové rituální performance

Kvadratura kruhu symbolizující celistvost a jednotu je z nejzákladnějších zdrojových motivů našich snů a fantazií. Veronice Šrek Bromové slouží jako výchozí rozvrh – v jeho středu obklopená účastníky slouží obřad. Ženství maximálně zvýrazňuje délka kolových sukní. Tento ryze ženský oděv podle četných výkladů napojuje ženu na energii země. Přírodní látka v elementární barevnosti má význam především jako plátno, na nějž autorka nanáší pigmenty v jakési akční malbě, a to bezprostředním otiskováním částí těla, foukáním a stříkáním. Expresívní záznamy z akcí na rozprostřeném textilu zůstávají vystaveny na místě. Magickou sílu obřadu má násobit součinnost diváků, které performerka vyzývá, aby vyslali svá přání a záměry. Právě v „sukních“ se maximálně uplatní její leitmotiv hledání jednoty protikladů, vyváženosti a harmonie. Vnímavě vůči přítomnému okamžiku bere ohled na to, že věci se dějí přirozeně a není vždy možné postupovat podle předem zvolené strategie. Uprostřed schnoucí sukně transformované na oltář po skončení performance autorka zapaluje svíce. Prvky sukňového obřadu se u Veroniky Šrek Bromové ohlašují i ve workshopech, například společným šitím sukní a jejich zkoušením a vystavením. Charakteristicky spektakulární výpravu uplatnila autorka v sérii volných výstupů v Číně v roce 2015. Postupuje kontextuálně, odkazuje k aktuálnímu dění a lokálním specifikům. Jednou z nejsilnějších performancí tohoto okruhu byl Vaječná rituální performance Jednoty (Complexity Egg Ritual) v Hong Kongu, kde autorka vystoupila v sukních inspirovaných velikonočním obdobím, které zrovna probíhalo v Evropě. „Chtěla jsem přivézt něco z našich lidových tradic, které jsou již pozapomenutými pohanskými rituály spojujícími lidi s přírodními cykly (…), kruhová sukně jako silný symbol svázaný s mnohým. Já uprostřed v energetickém centru svého rituálu transformovaného skrze akci, reakce a interakce diváků vtahovaných do rituálu, kterým uzavíráme společný energetický kruh.“ Náměty pro Čínu vznikly z autorčiny potřeby vzájemnosti a důvěry mezi lidmi. Následují sukňové rituály Jak nahoře, tak dole (As Above So Below), kde autorka stříkala tuš se zeleným ječmenem přes nasbírané rostliny z kampusu university, a pak GUYU Ritual Performance (Rituální performance úrody), jež symbolicky propojuje solární a rodinné sestavy, život a smrt a aktivuje cyklické principy. V letech 2015–2017 realizuje v Čechách další sukňové performance. V Rituálním pozdravu (2015) na zahájení festivalu 4+4 dny v pohybu v Desfourském paláci vykouřila roky nepoužívaný prostor v duchu aztéckých rituálů, poté měli aktéři nahlas či v duchu své vzkazy přidávat k oltáři ze sukní. Autorka zde symbolicky vyvažovala tmu a světlo, zimu a teplo, propojovala protiklady. Modrou a bílou sukni nakonec spojila červeným pigmentem. Otiskla svou tvář a ruce na sukně jako na posvátné místo, paletu a plátno. Následovaly pak kruhové obřady v Pardubicích, Vojanových sadech, v Poličce a rituál „scelení ducha a těla“ v Chebu (2017) a další.

Od nových médií k materialitě a tradici

Dlužno připomenout, že Veronika Šrek Bromová byla nejen jedním z „mágů“ revoluční vlny nových médií v českém umění 90. let, zejména manipulované digitální fotografie, ale představovala ve východoevropském kontextu jednu z výrazných postav angažované genderové vlny, podobně jako například Zuzanna Janin či Katarzyna Kozyra využívala tělo jako materiál reprezentace. Těkavě psychedelickou, archetypální a magickou polohou ženství posouvá své možnosti ještě dál. Skryté poklady ženské existence a jindy temné stránky mezilidských vztahů intenzivně prozkoumává o dekádu později v projektech Efekt defekt (2001), Království (2003–2005) a Hathořina kabelka (2005) pohrávající si s egyptskou mytologií. V portrétech vznikajících od roku 2009 a vystavených na souborné výstavě Příběh Chaosu (2014) rozvádí princip seriality, získává nový prostor pro fúzi a reverznost identit, jejich hybriditu a nekonečnou transformaci. Kolektivní performancí a nespočetným množstvím kreseb překračuje svůj stín. Intenční průniky umění a rituálu odkazují k nejzákladnějším způsobům vizuální a performativní reprezentace, v praktikách inspirovaných přírodními národy a folklorem provazuje současnost s přírodními i náboženskými principy. Veřejná aktualizace magického rituálu se stává politikem – participace, zvýraznění přírodních a ženských atributů, médium textilu a využití tradičních technik – to vše není jen souhrn efektních prostředků, které tematizují marginalizované, ale ukazují potřebu vůle a iniciativy, jejímž cílem je pozitivní změna nebo transformace. Na pozadí velkých mezinárodních přehlídek posledních let, konkrétně Documenty 14 (2017), mezinárodní sekce Pavilonu šamanů Christine Macel na Benátském bienále (2017) či environmentálně a multikulturně pojaté Manifesty 12 (2018), je zřejmé, že prioritou kolektivního přežití v komplikované globální společnosti je hledání perspektivy kdesi v archaických počátcích civilizací a součinnosti s přírodou. Veronika Šrek Bromová jde s dobou právě tím, jak uplatňuje meditativnost v obnažených souřadnicích bytí a jak své vizionářství manifestuje prostřednictvím barev, přírodního materiálu a těla.

Text vznikl pro Flash Art CZ+SK 51, MARCH – MAY 2019